„Přirozený sled“ // „přirozený pořádek“ větných složek; pojem založený na myšlence, že jazyková komunikace sleduje přirozený sled myšlenek a obecněji přirozený pořádek, jak jej známe z mimojazykové zkušenosti, tj. z přirozeného řádu jevů v přírodě samé; starověcí a středověcí gramatologové popisovali „přirozený“ pořádek v ide. jazycích jako pořadí subjekt – predikátové sloveso – objekt.

Funkční a strukturalistický pohled na o.n. podal autor koncepce ↗FPV ✍Firbas (1979), navázav zejména na ✍Weila (1844) a Mathesia (viz ↗aktuální členění). Už Weil vyslovil názor, že ve větě, která vyjadřuje jednak východisko sdělení, jednak jeho cíl, postup mluvčího od východiska k cíli odráží postup myšlení samého (viz též ↗slovosled objektivní). ✍Firbas (1979) vysvětlil, že pro jednotlivé jazyky je nutno bezpříznakovost a příznakovost slovních pořádků (tj. jejich „přirozenost“ nebo „nepřirozenost“) určovat s ohledem na to, jak se v dané jazykové struktuře (↗komunikační jednotce) realizuje souhra ↗faktorů FPV. „Přirozený sled“ se tak nemusí jevit ve všech jazycích stejný. Stanoví se na základě fungování jazykové struktury v aktu sdělení, což vyžaduje, aby se důsledně přihlíželo ke komunikačnímu cíli (záměru), který je od mimojazykové skutečnosti neoddělitelný. Pro češtinu viz ↗základní slovosled.